Unua paĝo
Nia teamo
Kontaktoj
Pri ni

    ĉefpaĝo


Mluvnice esperanta

Elŝuti 0.77 Mb.

Mluvnice esperanta




paĝo1/7
Dato18.03.2017
Grandeco0.77 Mb.

Elŝuti 0.77 Mb.
  1   2   3   4   5   6   7

Konec formuláře



Miroslav Malovec
MLUVNICE ESPERANTA

 

 



1. Jazykový vývoj

 

 



1.1. Snadnost jazyka

Stručná mluvnice esperanta, která se vejde na pohlednici postačí začátečníkovi, ale je zcela nedostatečná pro toho, kdo chce mezinárodní jazyk zvládnout dokonale. Vždyť jazyk se neskládá pouze ze slov a mluvnických koncovek. Důležitou roli hrají i stylistické prvky, které musí být dostatečně složité, aby dokázaly vyjádřit i nejjemnější odstíny lidského myšlení. Protože esperanto přejímá svá slova z nepravidelných národních jazyků, dostávají se do něho některé nepřesnosti a nepravidelnosti, které jsou patrné hlavně při odvozování nových výrazů. Určitá dávka nelogičnosti je však nutná pro životaschopnost jazyka. Matematicky přesný jazyk bychom nedokázali používat, protože naše myšlení má sklon ke zjednodušování a k přibližnému vyjadřování. Mnoho věcí si raději domýšlíme ze souvislostí. Esperanto je však pravidelnější a logičtější než národní jazyky. Potíže, které vznikají při jeho učení, jsou většinou způsobeny tím, že do něho vědomě vnášíme navyklé nelogičnosti své mateřštiny, aniž si uvědomujeme, že budou pro esperantisty jiných národností nesrozumitelné. Podrobná esperantská mluvnice je tedy potřebná proto, aby si lidé uvědomili rozdíly ve vyjadřování stejných myšlenek ve své mateřštině a v esperantu. O relativní snadnosti i složitosti esperanta svědčí to, že esperantská mluvnice nejsou seznamy nepravidelností jako mluvnice národních jazyků, nýbrž ponořují se hluboko do nitra jazyka, tak hluboko, kam se žáci jiných cizích jazyků obvykle vůbec neodvažují.

Takto je také třeba chápat snadnost esperanta, která se často přehání. Nespočívá v tom, že by bylo možno ovládnout esperanto rychle a bez námahy. Vždyť nestačí si slovíčka a mluvnická pravidla pouze pamatovat, je třeba si jejich používání zautomatizovat, vytvořit si jazykový cit, naučit se esperantsky myslet. A to bez houževnatého a vytrvalého tréninku není možné. Myšlení totiž závisí na biologických vlastnostech našeho mozku a nedá se ničím oklamat. Snadnost esperanta tedy spočívá v tom, že je lze zvládnout mnohem důkladněji než jiný cizí jazyk.

 

1.2. Dokonalost

Jazyk je nástrojem myšlení a dorozumívání lidí. Musí být tak dokonalý, aby vyjádřil všechny myšlenky, které jeho uživatelé potřebují. To dokáže každý jazyk, pokud se společensky vyvíjí, tedy pokud je prakticky používán a svými uživateli doplňován o nové slovní kořeny, o nové odvozeniny i o nové frazeologické obraty. Pokud nějaký vyjadřovací prvek v některém jazyce chybí, neznamená to, že by tento jazyk byl méně dokonalý. Buď vyjádří stejnou myšlenku jiným způsobem nebo uživatelé jazyka zatím tuto myšlenku vyjádřit nepotřebovali. Jestliže se taková potřeba objeví, tak si lidé příslušné vyjadřovací prostředky do jazyka zavedou, ať už z vlastních zdrojů (odvozenina, složenina, sousloví) nebo převzetím cizího slova oběma způsoby. Neexistuje tedy absolutní jazyková dokonalost, každý jazyk je dokonalý pouze relativně, podle společenské potřeby.

Z řečeného vyplývá, že všechny jazyky světa (3-5 tisíc) jsou si rovny, ať vypadají jakkoliv. Laické hodnocení jazyků podle vnějšího vzhledu je subjektivní a nevědecké. Je ne-oprávněné přisuzovat jazykům vlastnosti (krásu, chytrost, vědeckost apod.), které mohou mít pouze konkrétní jazykové projevy nezávisle na použitém jazyce. Proto i časté útoky esperantistů proti "škaredosti" volapüku jsou z tohoto hlediska nesmyslné. Volapük nevypadá o nic hůř než maďarština, turečtina a neevropské jazyky, na které jsme zvyklí, a kdyby se stal pro své uživatele mateřštinou, sloužil by stejně dobře jako kterýkoliv národní jazyk. Jiná věc je, že se nehodí jako jazyk mezinárodní. Používá podobné, velmi těžko vyslovitelné a rozlišitelné samohlásky (a-ä-ö, i-ü), nesnadno pochopitelné a neobvyklé slovesné časy, téměř vůbec nepoužívá mezinárodní slova. Jazyky typu esperanta či volapüku se nacházejí ve zvláštní společenské situaci, protože nejsou pro své uživatele mateřštinou, nýbrž jazykem cizím, musí být proto této situaci přizpůsobeny. Tím je dána větší nebo menší vhodnost jednotlivých projektů mezinárodní řeči k tomuto účelu, ale to neznamená, že by nemohly být všechny stejně dokonalými vyjadřovacími prostředky (s výjimkou hudebního jazyka sol-resol, jehož slova jsou poskládána pouze ze sedmi solmizačních slabik, takže nemůže mít stejné vyjadřovací možnosti jako esperanto, jehož slovní zásoba se skládá ze dvou tisíc různých slabik).

 

1.3. Přirozenost a umělost

Jazyk není přirozeným výtvorem přírody, nýbrž umělým vyjadřovacím nástrojem lidské společnosti. Jako každý nástroj je i jazyk lidskou společností neustále upravován a přizpůsobován svému účelu podle měnících se společenských potřeb. Toto přizpůsobování může probíhat živelně nebo cílevědomě. V každodenním životě hovoříme se svými blízkými obvykle "jak nám zobák narostl", často vymýšlíme i nová slova, většinou žertem, a příliš se neohlížíme na jazykovou správnost toho, co říkáme, protože mnohá, původně žertem vyslovená slova se vžívají a stávají se trvalou součástí jazyka. To je vývoj živelný, který převládal především v minulosti. Dnešní společnost působí na vývoj jazyka i cílevědomě. Zakládají se jazykové instituce, které jazyk studují, sepisují jejich slovní zásobu, odhalují vývojové zákonitosti a tendence, na základě těchto poznatků třídí slova na spisovná a nespisovná, snaží se ovlivňovat další vývoj jazyků. Činí tak ovšem nepřímo, ovlivňují jazykovou osvětou veřejnost, v jejíž kompetenci je jazykový vývoj i nadále. Dodnes se stává, že v jazyce platí jako správná i nesprávně vytvořená slova (např. mrakodrap), jestliže se vžila, zatímco správně odvozeným výrazům není jejich správnost nic platná, jestliže většina uživatelů jazyka nový výraz nepřijme. Cílevědomé působení se nejméně projevuje v hovorovém stylu, nejvíce pak ve stylu odborném. Avšak ani v něm nemají hlavní slovo jazykovědci, nýbrž pracovníci jednotlivých oborů, kteří znají dorozumívací potřeby své profese. Jazykovědci mají jen poradní hlas. Odborné názvosloví se sice vytváří uvědoměle, avšak musí být přitom přihlíženo i k živelně vytvořeným názvům, které se běžně používají na pracovištích. Vidíme tedy, že přirozenost a umělost jsou vlastně jen neuvědomělost a cílevědomost, které se uplatňují při vývoji jazyka. V celonárodních spisovných jazycích je už značná dávka umělosti (kolik českých slov vymyslel jen Jungmann), u jazyků typu esperanta je cílevědomý výběr výrazových prostředků ještě o stupeň vyšší. Tyto jazyky však mají v podstatě stejné vyjadřovací možnosti a stejnou použitelnost jako jazyky národní, proto bývají někdy zařazovány mezi jazyky přirozené, aby se odlišily od skutečně umělých jazyků matematických, logických, počítačových apod.

 

1.4. Univerzálnost a mezinárodnost

Jazyky typu esperanta bývají nazývány univerzálními nebo mezinárodními. Je třeba si uvědomit nepřesnost těchto termínů. Univerzálním je v podstatě každý jazyk v tom smyslu, že slouží pro dorozumívání ve všech oblastech lidského života, že jím hovoří lidé různého věku, vzdělání i různých profesí, že má tedy univerzální použití. Hovoříme-li o jazycích, je nevhodné používat slovo "univerzální" v jiném smyslu.

U "mezinárodnosti" nesmíme zapomínat,a že se nejedná o mezinárodnost celosvětovou, nýbrž evropskou, zasahující jen do oblasti, kde evropské jazyky převládly (Amerika, Austrálie). Pro Asii, Afriku však mezinárodnost našich "mezinárodních" slov neplatí; jejich jazyky mají vlastní slova i pro takové pojmy jako "revoluce, socializmus" apod. Mnohé výrazy jsou mezinárodní jen částečně nebo dokonce zdánlivě i v oblastech evropských jazyků (např. "benzin" je ve Francii "essence", v Britanii "petrol", v USA "gasoline"). Různé nepravidelnosti (např. masáž – masírovat – masér) jsou tudíž také známé jen v oblastech působnosti evropských jazyků, proto je z celosvětového hlediska vhodnější používat v esperantu pravidelné odvozeniny (masaĝo, masaĝi, masaĝisto). Na druhé straně je tradice natolik silná, že mnohé nepravidelné odvozeniny pronikly do esperanta po boku tvarů pravidelných (reformatoro – reformisto).

Mezinárodnost jazyka tedy není také zcela pravdivá, tím spíše, že esperanto ještě neplní své poslání v plném rozsahu. Proto bývá někdy navrhováno, aby esperanto bylo nazýváno jazykem pomocným nebo plánovým.

 

1.5. Fundamento de Esperanto a Akademie

Velkou zásluhou Zamenhofovou je, že pochopil společenský charakter jazyka a nutnost jeho společenského vývoje. Úmyslně omezil své autorství na minimum, když zveřejnil jen základy jazyka a vzdal se autorských práv, aby nebrzdil kolektivní vyvíjení jazyka. Formuloval t.zv. Fundamento de Esperanto, které zajišťuje celosvětovou jednotnost esperanta, protože v něm nikdy nikdo nemá právo nic škrtat nebo měnit, ale rozvoji jazyka na překážku není. Esperanto je neustále doplňováno o nové výrazové prvky, aniž by staré ztrácely na platnosti. Novinky má právo navrhovat kdokoliv, avšak jen společenská praxe rozhodne, co nového se trvale vžije a ujme a co upadne opět do zapomnění a přirozenou cestou tak z jazyka zase zmizí. Nedotknutelné základy má v podstatě každý jazyk. Ani v češtině nelze svévolně zrušit čtvrtý pád nebo ohebnost přídavných jmen, do angličtiny je zase nelze zavést. Při změně základu jazyka vznikne jazyk nový, který sice je jiný, nikoliv však lepší, protože za každou získanou výhodu platí nějakou nevýhodou (např. za ztrátu 4. pádu se platí pevným slovosledem a menší přesností). Návrhy různých reformátorů jen vyjadřují jejich osobní libůstky, objektivně však jazyk nezdokonalují. Proto se esperanto – podobně jako národní jazyky - zdokonaluje jen rozšiřováním slovní zásoby. Každé slovo je nejdříve používáno neoficiálně, a teprve když je po desetiletí běžně uplatňováno, může ho Esperantská akademie jako nejvyšší jazykový orgán esperanta zařadit do oficiální slovní zásoby. Akademie se snaží působit na uživatele jazyka svými doporučeními, avšak i ona musí trpělivě čekat, až budou její návrhy v praxi přijaty aspoň většinou esperantistů. Je nutno si ovšem uvědomit, že úzce odborné výrazy do oficiální slovní zásoby nikdy patřit nebudou a že u odborného stylu by byla více žádoucí více cílevědomá a méně živelná vývojová práce než např. u stylu uměleckého a hovorového. V tomto směru zůstává Esperantská akademie esperantu hodně dlužna.

 

1. 6. Pravidelnost

Esperanto patří mezi projekty vysoce pravidelné, protože přebírá z mezinárodních slov většinou jen kořeny, upravuje si jejich pravopis a přidává vlastní předpony, přípony a koncovky. Tím činí přebíraná slova ve svém mluvnickém systému produktivní, tedy schopná ohýbání a dalšího odvozování. Srovnejme např. v češtině přizpůsobené slovo "hokej" (anglická výslovnost je "hoki", pravopis "hockey"), které lze skloňovat (hokeje, hokeji, hokejem) a od kterého lze odvozovat další slova (hokejový, hokejista, hokejka), a nepřizpůsobeným anglickým slovem "hobby", z něhož nemůžeme odvozovat nic, ani je ohýbat. V esperantu jsou přizpůsobena a produktivní obě tato slova (hokeo, hokeon, hokea, hokei, hokeilo, hokeisto - hobia, hobii, hobiulo, hobiaĵo). Snadné a pravidelné odvozování slov umožnilo zapojit do vývojového procesu velkou část esperantistů, proto se esperanto může společensky vyvíjet, přestože není pro své uživatele mateřštinou. To však neznamená, že by nebylo možno vytvořit jazyky stejně dobré nebo i lepší z hlediska mezinárodního použití. Možností, jak správně zpracovat mezinárodní slovní zásobu, je mnoho. Četné projekty dokazují, že i bez esperanta by bylo po ruce dost vhodných řešení, že tedy myšlenka mezinárodní řeči není náhodná, nýbrž zákonitá a aktuální. Esperantu k jeho relativnímu společenskému úspěchu pomohla mimo jiné i vhodná doba, kdy se objevilo na scéně historie. Vytvořilo si již takové zázemí, že jinému projektu se stěží podaří uplatnit, i kdyby byl ještě zdařilejší.

 

 

2. Fonetika



 

2.1. Fonologie a fonetika

Fonologie studuje hlásky, které tvoří zvukový systém jazyka. Fonetika nás poučuje jak tyto hlásky vyslovovat.

 

2.2. Fonémy, alfony a hlásky

Fonéma (nebo foném) je základní fonologická jednotka, schopná rozlišit významy. V esperantu je takovou fonémou i znělé DZ na rozdíl od neznělého C (edzo – eco). Existuje denzální (zubná) nosovka N (sono, puno), která před K nebo G smí být vyslovována jako velární (zadopatrová) nosovka N (manko, anglo), avšak význam slov se nezmění, bude-li tato hláska vyslovena dentálně. Dentální i velární nosovka N tvoří jednu fonému, jsou to alfony fonémy N. Samohláska O má čtyři alfony, neboť může být vyslovena otevřeně i zavřeně, krátce nebo dlouze (tyto rozdíly pozorujeme hlavně u zahraničních esperantistů, u sebe je nevnímáme), avšak význam slov se tím nezmění. Všechny způsoby vyslovení foném jsou hláskami, tedy každý jazyk má mnohem více hlásek než foném. V běžné praxi však pod termínem hláska myslíme obvykle foném.

 

2.3. Zvukový systém esperanta

Esperanto má 29 foném. 5 samohlásek (a, e, i, o, u), 1 polohlásku (ŭ) a 23 souhlásek (b, c, ĉ, d, f, g, ĝ, h, ĥ, j, ĵ, k, l, m, n, p, r, s, ŝ, t, v, z, dz). (Nezaměňujte zvukový systém s grafickým, zatím nehovoříme o písmenech, jen o zvucích).

 

2.4. Samohlásky

Při vyslovování samohlásek nejsou vydýchnutému proudu vzduchu kladeny překážky. Podle účasti rtů rozlišujeme samohlásky labializované (zaokrouhlené – o, u) a nelabializované (nezaokrouhlené – a, e, i). Podle horizontálního posunu jazyka rozlišujeme samohlásky přední (i, e), střední (a) a zadní (u, o), podle vertikálního posunu jazyka samohlásky vysoké (i, u), středové (e, o) a nízké (a). Důležitou vlastností samohlásek je jejich slabikotvornost



samohlásky

vysoké

středové

nízké

přední

- / i

- / e

- / -

střední

- / -

- / -

- / a

zadní

u / -

o / -

- / -

labializované / nelabializované

 

2.5. Polohláska a dvojhlásky

Polohláska Ŭ není slabikotvorná, ale tvoří dvojhlásky (aŭ, eŭ, oŭ), které jsou již schopny tvořit slabiky. Výjimečně se Ŭ může nacházet před samohláskou: ŭa (dětský pláč), ŭaks (žába), ŭo (název písmene).

 

2.6. Délka samohlásek

Přízvučné slabiky jsou vyslovovány poněkud delší než nepřízvučné. Mnohé slabiky jsou dlouhé již samy o sobě: manko, sendi, finno, tondro, laŭdo, firsto. U ostatních prodlužujeme samohlásku: a:mi, pe:ti, fi:no, ko:ro, e:dzo, re:ĝo, bele:eco. Jestliže druhá ze dvou následujících souhlásek je R nebo L, může být samohláska vyslovena krátce nebo dlouze podle osobního vkusu: patro i pa:tro, kadro i ka:dro, ebla i e:bla, pantoflo i panto:oflo.

 

2.7. Hiát

Hiát je setkání dvou souhlásek (hiato, mia, kreu, balau, la amo, flava ovo). Je-li uvnitř slova jedna ze samohlásek I, obvykle se mezi nimi vyslovuje slabé J: nia instruisto (nyja instrujisto).

 

2.8. Souhlásky

Při vyslovování souhlásek vznikají v různých místech ústního kanálu překážky, které proud vydechovaného vzduchu musí buď překonat nebo se jim vyhnout nosem. Při vyslovování znělých souhlásek (b, v, d, z, ĵ, ĝ, g, h, dz, j, m, n, r, l) se hlasivky chvějí, při neznělých souhláskách (p, f, t, s, ŝ, ĉ, k, ĥ, c) se hlasivky nechvějí. Podle místa vzniku rozeznáváme souhlásky retné (labiály), zubné (dentály), dásňové (gingivály), patrové (palatály), zadopatrové (veláry), hrtanové (laryngály) atd. Podle způsobu vzniku jsou souhlásky výbuchové (plozívy), třené (frikativy), výbucho-třené (afrikáty), nosové (nazály), plynné (likvidy) atd. Druhů třídění je mnohem více (okluzivy, konstriktivy, spiranty, laterály, vibranty, bilebiály, uvuláry atd.) podle různých autorů, ale tím se nebudeme podrobně zabývat.

Náš způsob je převzat z Kolocsaye-Waringhiena:

 


souhlásky

labiály

dentály

gingivály

palatály

veláry

laryngály

plozivy

p / b

t / d

- / -

- / -

k / g

- / -

frikativy

f / v

s / z

- / -

- / j

- / -

- / h

afrikáty

- / -

c / dz

- / -

- / -

- / -

- / -

nazály

- / m

- / n

- / -

- / -

- / -

- / -

likvidy

- / -

- / l, r

- / -

- / -

- / -

- / -

neznělé / znělé

 

2.9. Asimilace

Při setkání dvou souhlásek se první v pořadí může přizpůsobit výslovností té druhé co do znělosti či neznělosti: subteni (supteni), okdek (ogdek), ekzemple (egzemple). Tento způsob výslovnosti je povolený, avšak nedoporučenívhodný.

 

2.10. Zdvojené souhlásky

Esperanto se zdvojování souhlásek vyhýbá, přesto se objevují u některých odvozenin a složenin (mallonga, interrompi, ekkanti, rabbirdo), někdy u slov jdoucích po sobě (sed do, kaj jam, nek kanti) a u nemnohých mezinárodních slov, která je nutno odlišit od slov podobných (brutto – bruto, finno – fino). Zdvojené souhlásky musí být zdvojeně vysloveny.

 

2.11. Přízvuk

Slovní přízvuk je v esperantu na předposlední slabice. Jednoslabičná slova jsou všeobecně nepřízvučná, ale ve větě na ně může padnout slabší vedlejší přízvuk větný, stejně jako na některou z prvních slabik víceslabičných slov: Mi ĝin metis sur la tablon, karulino. Zdůrazněná slova získávají silnější přízvuk důrazový: Serĉu ĝin ne sur la tablo, sed sub la tablo. Faru tion vi, ne li.

 

2.12. Vliv mateřštiny na výslovnost

Každý člověk přenáší do výslovnosti esperanta návyky ze své mateřštiny, aniž si je toho většinou vědom. V češtině automaticky asimilujeme znělé a neznělé souhlásky, pokud se setkají, proto je stejně automaticky asimilujeme i v esperantu. Angličané asimilaci neznají a dokáží bez nesnází vyslovit znělou a neznělou souhlásku vedle sebe. Poněvadž tak lze rozlišovat významy (subtaso – suptaso), je neasimilovaný způsob výslovnosti správnější. V češtině nemůže otevřená nebo zavřená výslovnost samohlásky změnit význam slova, proto jsme k otevřenosti či zavřenosti samohlásek hluší, nevnímáme je. Zato Francouz nebo Maďar slyší zcela zřetelně, zda samohláska byla vyslovena otevřeně nebo zavřeně. Z toho důvodu je v Plena Gramatiko správné výslovnosti samohlásek z tohoto hlediska věnována celá kapitola, která ale pro nás nemá význam. Patříme však k málo národům, které dokáží rozlišit H i Ĥ. Většina ostatních národů má jen jednu z těchto dvou hlásek, proto je vnímají jako jeden zvuk, nedokáží je od sebe rozlišit. Např. Maďaři obě hlásky vyslovují jako H (ĉehino), Bulhaři jako Ĥ (mi ĥavas ĉambron en ĥotelo). Pro Italy a Francouze, kteří ve své mateřštině nemají žádnou z těchto dvou hlásek je velkým problémem naučit se aspoň jednu z nich. Proto je mezi esperantisty silná tendence nahrazovat Ĥ hláskou K (tekniko, arkitekturo, korpuso = teĥniko, arĥitekturo, ĥoro), i když to nejde vždy (ĉeĥo – Čech, ĉeko – šek).

Číňané a Japonci zase vnímají jako jeden zvuk R a L, jenže Číňané jej vždy vyslovují jako L (mi aŭskultas ladion), Japonci jako R (mi aŭskurtas radion). Hláska R je různě vyslována i evropskými národy: my ji vyslovujeme hrčivě (jazyk kmitá), Angličané temně (jazyk se nehýbe), Francouzi ji vyslovují hrdlem a u Němců se na konci slabik (lerni, gardi) mění téměř v H (lehni, gahdi).

 

 



 

3. Pravopis

 

3.1. Pravopis

Pravopis (ortografie) je systém pravidel, jak písemnými znaky zachytit řeč některého jazyka. Pravopisné principy jsou: fonetický (fonetika – každé fonémě odpovídá jeden grafický znak), morfematický (morféma – každé morfémě – tedy kořenu, předponě, příponě nebo koncovce – odpovídá vždy stejný znak, i když je různě vyslovován: subteni, i když vyslovíme supteni), historický (pravopis se opozdil za výslovností, např. v angličtině). Esperanto má pravopis fonetický.

 

3.2. Graféma

Graféma (grafemo) je základní pravopisná jednotka: písmeno, diakritické znaménko, interpunkční znak. Varianty grafémy jsou alografy. Písmena mají čtyři alografy: malá písmena (minuskuloj – a, b, c, ....), velká písmena (majuskuloj – A, B, C ....), tištěná a psaná. V esperantu se jako diakritická znaménka (supersignoj) používají stříška nebo-li cirkumflex (cirkumflekso) a polokroužek (duoncirklo). Interpunkční znaménka (interpuncioj) jsou tečka (punkto .), čárka (komo,), středník (punktokomo ;), dvojtečka (dupunkto :), tři tečky (tripunkto ...), vykřičník (krisigno !), otazník (demandsigno ?), pomlčka (haltostreko –), rozdělovací znaménko (dividstreko -), uvozovky (citiloj "), závorky (krampoj ( ) ), hvězdička (steleto nebo asterisko *), apostrof (apostrofo '), lomítko (oblikva streko / ), kladné znaménko (plussigno ) a rovnítko (signo de egaleco =). Rozdělovací znaménko slouží i jako spojovník a záporné znaménko.

 

3.3. Abeceda

Esperantská abeceda (alfabeto) má 28 písmen, pro každou fonému jedno písmeno (litero): 5 samohlásek (vokaloj), 1 polohlásku (duonvokalo), 22 souhlásek (konsonantoj),

a b c ĉ d e f g ĝ h ĥ i j ĵ k l m n o p r s ŝ t u ŭ v z

Pouze pro fonému DZ neexistuje samostatné písmeno (spojení těchto dvou písmen však nemusí však vždy tvořit fonému: ledzono – kožený pásek). Esperanto nepoužívá písmena Q W X Y (kvalito, vagono, eksperto, ekzisti, sistemo).

 

3.4. Hláskování (literumado)

Písmena mají v esperantu tyto názvy: a bo co ĉo do e fo go ĝo ho ĥo i jo ĵo ko lo mo no o ro so ŝo to u ŭo vo zo. V matematice jsou používána i písmena Q (kuo), W (duobla vo), X (ikso), Y (ipsilono) a řecká písmena (alfa, beta, gama, delta, epsila, dzeta, eta, teta, jota, kapa, lambda, mu, nu, ksi, omikra, pí, ró, sigma, taŭ, upsila, fí, ĥi, psi, omega). Objevily se i jiné návrhy názvu písmen v esperantu (a ba co ĉo da e fo ga ......, a be ce ĉe de e ef ge .... a další).

 

 



 

3.5. Zkratky (mallongigoj)

V písmu bývají často zkracovány tituly osob (s-ro = sinjoro, k-do = kamarado, d-ro = doktoro, d-inodoktorino, s-ano = samideano), hodně užívaná slova (vd. = vidu, ekz./ekz-e = ekzemple), skupiny slov (k.t.p./ktp = kaj tiel plu; t.e. = tio estas; k.a. = kaj aliaj; k.s. = kaj simile) i názvy (E-o = Esperanto; GDR = Germana Demokratia Respubliko; UEA = Universala Esperanto-Asocio; SET = Somera Esperanto-Tendaro; PIV = Plena Ilustrita Vortaro; KIK = Konstanta Internacia Kvalifikejo). Viz též bod 4.25.

 

3.6. Velká písmena

Velkými písmeny se píší začátky vět a vlastních jmen (Petro, Anglio), iniciály různých názvů států, institucí nebo akcí (Germana Demokratia Respubliko, Universala Esperanto-Asocio, Konstanta Internacia Kvalifikejo) a zkratky vytvořené z těchto iniciál (GDR, UEA, KIK). Mnozí autoři píší velkými počátečními písmeny také všechna slova (s výjimkou členu, předložek a spojek, nejsou-li na začátku celé skupiny) v titulech knih a kapitol (La Faraono, La Knaboj de Paŭlo-Strato), jiní píší velké počáteční písmeno jen u prvního slova (La faraono, La knaboj de Paŭlo-strato).

 

3.7. Asimilace vlastních jmen

Mnohá vlastní jména si esperanto plně přizpůsobilo; dalo jim svůj pravopis, přízvuk i koncovku: Ŝekspiro, Voltero, Francio, Parizo, Zeŭso atd. Tímto způsobem jsou přizpůsobována jen nejslavnější jména a pouze v populární a umělecké literatuře, protože lze z nich snadno odvozovat další slova (Ŝekspira tragedio, Venecia vivo, vivi Parize). Jména mezinárodně neznámá, jména autorů na titulních stránkách knih, zeměpisná jména na poštovních zásilkách jsou nepřizpůsobená (Blažejovice, Shakespeare, Paris). Jména převzatá z jazyků, které nepoužívají latinská písmena nebo mají zvláštní znaky nebo nefonetický pravopis, mohou být transkribována podle výslovnosti (Fuĵijama, Ŝekspir, Kandid) nebo transliterována, písmeno po písmenu (Ĉeĥov, Ĉapek).

 

3.8. Interpunkce

Interpunkce není v esperantu jednotná, uživatelé mohou používat zvyklostí ze svých národních jazyků, protože interpunkce je považována jen za papírovou záležitost, která nezmění význam vět. Přestože se za stoletou existenci esperanta vyvinuly jisté tendence, které je vhodné dodržovat – tím spíše, že v některých případech může i interpunkce změnit význam vět.

 

 

3.8.1 Tečka (punkto)



Tečka se používá na konci věty a po některých zkratkách (t.s., vd., ktp.).Tečka se nepoužívá, má-li zkratka koncovku (E-o, d-ro, s-ro, ekz-e) nebo jsou-li zkratky užívány také ústně (UEA, ĈEA, HEJ).

 

 



3.8.2. Čárka (komo)

Čárka odděluje od ostatní věty oslovení (Venu, ho kara, al mi.) a přístavek (Prago, la urbo centtura, aperis antaŭ mi). Odděluje od sebe také větné členy stejné úrovně, pokud mezi nimi není spojka (La patro, patrino kaj mi aĉetis panon, buteron kaj lakton). Čárku píšeme i u přechodníkových vazeb a příslovečných doplňcích, jestliže předcházejí větu hlavní (Veninte hejmen, ŝi tagmanĝis. Malsata kiel lupo, li venis hejmen.). Také věty v souvětí jsou oddělovány čárkou, a to i věty souřadné (Mi venis, kaj li diris, ke mi povas tuj foriri.). Pouze v případě, že souřadné věty jsou spojeny spojkou KAJ nebo AŬ (nikoliv však SED) a mají stejný podmět, který není opakován, čárka se nepíše (Mi venis kaj tuj foriris. Mi iros teatron aŭ rigardos televidon. Mi foriris, sed restis.). Větné členy spojené spojkou nejsou oddělovány čárkou (Bela kaj juna sed ne saĝa nek prudenta). Přívlastky shodné oddělujeme čárkou, jestliže se každý z nich bezprostředně vztahuje ke stejnému podstatnému jménu (juna, bela, saĝa viro), ne však v případě, že poslední přívlastek tvoří s podstatným jménem celek, tedy souvisí (bela juna viro = bela junulo). Existují případy, kdy čárka může změnit smysl vět (Homo, kiu vin serĉis, hodiaŭ venos ankoraŭ. – Homo, kiu vin serĉis hodiaŭ, venos ankoraŭ. - Mi volas pupon, kiu havas ruĝan robon kaj blankan ĉapelon. - Mi volas pupon, kiu havas ruĝan robon, kaj blankan ĉapelon. = Mi volas blankan ĉapelon kaj pupon, kiu havas ruĝan robon.)

 

3.8.3. Středník (punktokomo)

Středník odděluje dvě věty v souvětí důrazněji a logičtěji než pouhá čárka nebo pouhá tečka. Porovnejte: Donu al mi tiun libron, mi volas ĝin legi. – Donu al mi tiun libron. Mi volas ĝin legi. – Donu al mi tiun libron; mi volas ĝin legi.

 

3.8.4. Dvojtečka (dupunkto)

Dvojtečka se používá před přímou řečí (Li diris: "Jes."), před objasňujícími výčty (mi amas legomojn: pizon, fazeolon, karoton), před objasňující vysvětlivkou (facila pruvo: iru tien kaj rigardu), před resumujícím ekvivalentem (la plej fidela amiko de la homo: la hundo).

 

3.8.5 Vykřičník a otazník (krisigno, demandsigno

Vykřičník se používá po větách zvolacích (Tuj revenu!) a po důrazech (Mi perdis la ŝlosilon!), otazník po větách tzázacích (Kien vi iras?). Otazník se používá pouze v případě, je-li otázkou věta hlavní (Mi ne scias, kiam li venos.Ĉu vi ne scias, kiam li venos?)

 

3.8.6 Tři tečky (tripunkto)

Tři tečky nahrazují chybějící text a naznačují pokračování (unu, du, tri... ktp.). Naznačují nedokončenou myšlenku (Kaj vi opinias, ke li...?), vypuštěnou část citátu (La plej gravaj trezoroj de la homo ... estas lia vivo kaj sano.") nebo vypuštěný vulgarizmus (mi piedbatis lin en la ...-on).

 

3.8.7. Pomlčka (haltostreko)

Pomlčka zdůrazňuje něco nečekaného (kaj tio estis – urso!) nebo vloženého (kaj nun – por esti sincera – mi konfesas, ke...), zakončuje utajené slovo (en la jaro 19– sinjoro N– vivis en la urbo B–), nahrazuje ĜIS (en jaroj 1955 – 1960 la fabriko produktis nur 300 – 400 maŝinojn) nebo minus (9 – 5 = 4).

 

3.8.8. Rozdělovací znaménko (dividstreko)

Rozdělovací znaménko slouží k rozdělení slov na konci řádku a přenesení slova na další řádek. Slova je možno dělit v esperantu podle libosti (p-l-i-k-l-a-r-i-g-i), ale je vhodné dávat přednost dělení sov po slabikách (pli-kla-ri-gi) a vůbec za nejlepší se považuje dělení na předpony, kořen slova a přípony (pli-klar-igi). Ve formě spojovníku (ligstreko) slouží rozdělovací znaménko k vyznačení hranic v méně přehledných složeninách (poŝtmark-kolekto, kurac-herbo, am-uzo), u těsných přístavkových spojení podstatných jmen nebo přídavných jmen (sportistoj-kuracistoj, angla-ĉeĥa vortaro).

 

3.8.9. Lomítko (oblikva streko)

Lomítko ukazuje buď zlomek (3/5) nebo příbuznost termínů (virĉevalo/ĉevalino, labialoj plozivaj p/b). V esperantských slovnících odděluje koncovku (patr/o).

 

3.8.10. Apostrof neboli odsuvník (apostrofo)

Odsuvník vyznačuje vypuštěné písmeno, například při vyznačeném koktání (bo´an ta´on, sin´oro). V esperantu se apostrof objevuje nejčastěji při vypuštění koncovky -o u podstatných jmen (fabrik´, hom´), koncovky -e u výrazu DANKE AL (dank´ al), což je jediný případ vypuštění příslovečné koncovky, a písmene -a u členu (de l´ kor´). Vypouštění koncovky se používá hlavně v poezii, aby se přízvuk dostal na konec slova a aby se ušetřila jedna slabika.

 

3.8.11. Uvozovky (citiloj)

Uvozovky citují přímou řeč (Li diris: "Bone".) nebo myšlenku jiné osoby (vi skribis, ke la "teorio pli gravas ol la praktiko", sed mi ne konsentas), popřípadě slouží jako výraz ironie (li estas vera "bonulo").

 

3.8.12. Závorky (krampoj)

Závorky se používají pro vložení myšlenky nebo vysvětlivky, která je na ostatním textu gramaticky nezávislá. Informace uvnitř závorky se nazývá parenteze (parentezo).

 

3.8.13. Hvězdička (steleto, asterisko)

Hvězdička upozorňuje na poznámky, které jsou uvedeny dole na stránce textu. Některé esperantské slovníky označují hvězdičkou oficiální slova.

 

 

 



4. Tvorba slov

 

4.1. Tvoření slov

Tvoření slov je velice důležité v každém jazyce, ale v esperantu má význam přímo mimořádný. Umožňuje totiž uživatelům esperanta – pro které esperanto není mateřštinou - ovládnout značnou část slovní zásoby a pružně přizpůsobovat jazyk novým dorozumívacím potřebám. V esperantu se slova tvoří změnou slovní kategorie (tablo – tabla), skládáním (patrolingvo), odvozováním (patrino), tvořením sousloví (unudirekta konvertilo), zkratkami a zkratkovými slovy (UEA, Usono, zoo), přenášením významů (kapo – kapo de ŝraubo) a přejímáním slov z cizích jazyků (sputniko, rogalo). Ke správné tvorbě slov je třeba umět slova rozložit a každou část slova správně ohodnotit.

 

4.2. Analýza, syntéza, polysyntéza

Pomocí slov vyjadřujeme nejen významy, ale i různé mluvnické vztahy mezi nimi. Jestliže mluvnický a významový prvek tvoří dvě samostatná slova (je patro), mluvíme o analytických tvarech, tvoří-li jedno slovo (patron), jedná se o syntézu. Při polysyntéze se spojuje v jedno slovo několik plnovýznamových prvků (patrolando). Tyto tři principy je možno kombinovat, třeba i uplatnit všechny tři zároveň (por skribmaŝinoj). Také český výraz "budu dělat" je analytický ve srovnání se syntetickým "udělám", avšak samotné slovo "budu" je syntetické ve srovnání s analytickým esperantským překladem "mi estos". Anglický překlad je ještě analytičtější (I shall be). Analýza je tedy tendnce k rozkladu (mi iĝos riĉa), syntéza naopak usiluje o stmelování (mi riĉiĝos).

 

4.3. Morfémy lexikální a gramatické

Morféma je nejmenší zvuková jednotka mající vlastní význam. Např. slovo "maljunulinojn" lze rozložit na tyto morfémy: mal-jun-ul-in-o-j-n. Lexikální morfémy (mal, jun, ul, in) představují základní plnovýznamové znaky (označují substance, kvality, děje apod.), kdežto gramatické morfémy (o, j, n) představují jakési pomocné znaky, označující vedlejší okolnosti a gramatické vztahy. Gramatickým morfémám se lidové říká koncovky (finaĵoj).

Lexikální morfémy můžeme roztřídit na kořen (radiko), který tvoří základ slova (jun), a afixy (afiksoj - z latinského affixus = připojený), které tento kořen blíže určují a obměňují. Stojí-li afix před kořenem (mal-), nazývá se prefixem neboli předponou (prefikso), stojí-li za kořenem (-ul, -in), jedná se o sufix neboli příponu (sufikso). Lexikální morfémy jednoho slova bez morfém gramatických tvoří kmen slova (maljunulin). Proto rozlišujeme kořen a kmen (radiko – radikalo).

 

4.4. Aglutinace a flexe

Při skládání slov z morfémů aglutinujícím (přilepujícím) způsobem jsou jednotlivé morfémy neměnné jak co do vzhledu, tak co do významu (patr-o, patr-in-o, ge-patr-o-j, patr-o-land-o), jako by se k sobě přilepovaly. U flektivních (ohýbacích) jazyků dochází ke změně kořene (nés-t, nos-it, při-náš-et), stejná koncovka může mít odlišné významy (peč-u pán-u hus-u), stejný význam se u různých slov tvoří odlišně (4. pád: muž-e, pán-a, stroj-e, žen-u, nůš-i, měst-o, staven-í). Čeština patří k jazykům flektivním, esperanto aglutinujícím jako maďarština, turečtina, gruzínština a další. Po stránce vyjadřovací jsou oba typy rovnocenné, ale z hlediska pedagogicko-psychologického je výhodnější typ aglutinující, protože díky větší pravidelnosti je snáze naučitelný. Jím se esperanto stává blízkým i jazykům mimoevropským. V esperantu pouze přípony -ĉj- a -nj- jsou schopny změnit kořen slova (patr-o - paĉj-o, panj-o). Protože však čerpalo svoji slovní zásobu z jazyků flektivních, jsou stopy tohoto původu rozpoznatelné dodnes (agi - akto - reakcio; fikcio - fiktiva apod.). Běžní uživatelé jazyka však zacházejí s těmito slovy, jako by to byly samostatné slovní kořeny, a jen odborníci znají jejich etymologickou příbuznost. Existují i jiné typy jazyků. Arabština má vnitřní flexi, při které se nové tvary tvoří změnou kořene (kalbun - pes, kilabun - psi), polysyntetická indonézština tvoří množné číslo zdvojováním (orang - člověk, orang-orang - lidé), čínština je naopak příkladem izolujícího typu, u kterého nedochází ke spojování lexikálních a gramatických morfémů.

 

4.5. Slovní kategorie

Ze slovních kořenů (martel, bel, kur), kmenů (tagmez, maljunul, herbriĉ) i některých neohebných slovních druhů (tri, nun, antaŭ, fi) mohou gramatické morfémy -o, -a, -e, -i tvořit základní slovní kategorie:



  •  

    • substantivní čili kategorii podstatných jmen (martelo, belo, kuro, tagmezo, maljunulo, trui, nuno, aŭtuno, fio)

    • adjektivní, čili kategorii přídavných jmen (martela, bela, kura, tagmeza, maljunula, herbriĉa, tria, nuna, aŭtuna, fia)

    • příslovečnou (martele, bele, kure, tagmeze, maljunule, herbriĉe, trie, nune, aŭtune, fie)

    • slovesnou (marteli, beli, kuri, tagmezi, maljunuli, herbriĉi, trii, nuni, aŭtuni, fii).

V esperantu téměř všechny kořeny a kmeny mohou být realizovány ve všech čtyřech kategoriích. V tom se skrývá veliké výrazové bohatství esperanta, které naši slovníkáři dosud neocenili a esperantisté je proto dosud neumí využívat. Zvlášť působivá je tvorba sloves z podstatných a přídavných jmen. Posuďte sami několik příkladů: La ĝardeno riĉas/abundas je fruktoj. (Zahrada oplývá ovocem). Tigro diskarnis antilopon (Tygr rozsápal antilopu). Oni dispordis la ĉambron fenestrantan en ĝardenon. (Rozevřeli dokořán dveře pokoje vyhlížejícího okny do zahrady). Antaŭ ni turis fabrika fumtubo. (Před námi se tyčil tovární komín). Li ekkomfortis en la fotelo. (Uvelebil se v křesle). Via robo eltempiĝis. (Tvé šaty vyšly z módy).

 

4.6. Charaktery kořenů

Některé slovní kořeny se dostaly do esperanta v podobě slovesa (labori) a lze z nich snadno odvodit název činnosti (laboro), vztah k činnosti (labora), místo činnosti (laborejo), osobu, vykonávající činnost (laborulo, laboranto, laboristo), vlastnost této osoby (laborema), nástroj pro činnost (laborilo) a výsledek činnosti (laboraĵo). Jiné kořeny přešly do esperanta už přímo jako přídavná jména vyjadřující vlastnost i bez přípony (bela, granda, verda), další kořeny pronikly do jazyka jako podstatná jména představující přímo bez přípony osobu (tajloro), místo (fabriko), nástroj (martelo) nebo výsledek činnosti (foso, produkto, verko). Teprve dodatečně byly z těchto slov odvozeny i jiné slovní kategorie (belo, beli, bele, tajlora, tajlore, tajlori, marteli, fabriki, fosi, produkti atd.). Při odvozování nových slov z těchto kořenů musíme pamatovat na to, že jim nesmíme dávat přípony, jejichž význam už mají v sobě obsažený: tajloro (ne: tajloristo), fabriko (ne: fabrikejo), martelo (ne: martelilo), produkto (ne: produktaĵo) atd. Některé kořeny dávají velmi podobný význam v kategorii slovesné (produkti = fabriki – vyrábět; remi – veslovat; pagaji – pádlovat), ale rozcházejí se v kategorii substantivní (fabriko = produktejo – továrna; fabrikaĵo = produkto – výrobek; remo – záběr veslem; remilo – veslo; pagajo – pádlo). Musíme si dávat pozor hlavně tam, kde je odlišná situace než v češtině (ŝoveli – házet lopatou; ŝovelo – hod lopatou; ŝovelilo – lopata). V některých případech můžeme k slovnímu kořenu přidat i příponu, jejíž význam již obsahuje, ale dostaneme jiný smysl (foso – jáma; fosaĵo – podélný příkop; martelo – kladivo; martelilo – přibíjedlo, tedy jakýkoliv předmět, který není kladivem, ale je použit v jeho funkci).

Abychom se snáze v esperantských slovních kořenech vyznali a aby bylo snazší odvozování, byla vytvořena teorie o charakterech slovních kořenů. Těm kořenům, které v nás i bez koncovky vyvolávají představu osoby, zvířete nebo věci (knab, hund, tabl), byl přisouzen charakter subsatantivní, pokud v nás vyvolávají představu kvality (bon, alt, flav), jsou označovány jako adjektivní a kořeny označující děje a stavy (lir, pens, star) jsou slovesné. O teorii se půl století vedly spory, až byla v květnu 1967 oficiálně přijata Esperantskou akademií. Přesto mají jazykovědci proti této teorii výhrady. Tvrdí, že rozdíly mezi kořeny nejsou dány jejich gramatickým charakterem, nýbrž jejich významovým obsahem. Z čistě praktických důvodů je však dobré a výhodné si tuto teorii zapamatovat.

 

 

4.7. Vlastní a nevlastní funkce koncovek



Podle teorie o charakterech kořenů má gramatický morfém nevlastní funkci v případě, je-li připojen ke kořeni stejného gramatického charakteru, tedy koncovka -o k subsstantivnímu kořeni (martelo, homo, rozo), koncovka -a k adjektivnímu kořeni (bela, ruĝa, akra) a koncovka -i ke kořeni slovesnému (kuri, esti, labori). V těchto případech je koncovka téměř zbytečná, protože její význam je už v kořeni obsažen. Dává se vlastně jen z formálních důvodů, protože ji vyžadují pravidla esperantské mluvnice, avšak není nositelem nové informace. Naproti tomu není-li mezi koncovkou a kořenem slova gramatická shoda, naznačuje koncovka změnu slovní kategorie (marteli, homa, ruĝo, esto), podává tedy novou informaci. Říkáme, že gramatické morfémy jsou použity ve své vlastní funkci, nahrazují v podstatě slova (martela = martelrilata, martele = martelmanaiere, marteli = martelbati, beli = esti bela apod.).

 

4.8. Substantivní kořeny

Substantivní kořeny označují osoby (knabo, frato, viro), mezi nimi příslušníky různých povolání (soldato, tajloro, reĝo, profesoro), dále zvířata (papago, hamstro, serpento, simio), rostliny (arbo, rozo), nástroje (broso, bremso, pioĉo), místa (fabriko, uzino, foiro, placo, urbo), výsledky činností (verko, produkto, foso), abstrakta (muziko, ideo) atd.

Foiro Foiro estas socia, ekonomia kaj kultura okazaĵo -establita, portempa aŭ vaganta, semajna aŭ jara- kiu efektiviĝas en preciza sidejo kaj kiu intencas ĉirkaŭi ĝenerale precizan temon aŭ komunan celon. Ĝi povas havi por esenca objektivo la promocion de la kulturo, iun pli precizan celon aŭ vivostilon, ĝenerale en amuza, distra kaj diversa formo.
Připojená adjektivní koncovka většinou vyjadřuje vztah (tabla lampo, reĝa palaco), ale někdy i kvalitu (reĝa donaco – královský dar; amika helpo – přátelská pomoc). Slovesná koncovka naznačuje u jmen profesí vykonávání příslušného povolání nebo činnost podobnou (profesori, soldati, reĝi, tajlori), u nástrojů práci pomocí těchto nástrojů (brosi, bremsi, pioĉi), u jmen míst činnost v těchto místech (fabriki, uzini, foiri, kongresi), u jmen výsledků činnosti vedoucí k těmto výsledkům (produkti, verki, fosi, muziki), u zvířecích jmen podobné chování (papagi, simii, serpenti, porki, hamstri), u jmen rostlin růst (ĝermi, radiki, branĉi, burĝoni, flori) atd. Jména činností jsou vytvářena příponou -ado (brosado, florado, tajlorado), jména vlastností příponou -eco (homeco, tajloreco, branĉeco).

 

  1   2   3   4   5   6   7


Elŝuti 0.77 Mb.


Elŝuti 0.77 Mb.